Současný stav: student vysokých škol je povinnen se věnovat okruhům, které s jeho oborem souvisejí jen okrajově a jako takové tvoří často nepřekonatelnou překážku studiu. Skladba učiva obsahuje pro daný obor nepodstatné, nebo naopak příliš odborné věci.
Současný systém znemožnuje studium lidem nadaným pouze v úzkém spektru vědy a to už na středních odborných školách. Měl jsem možnost na průmyslové škole sledovat, jak nadanému studentovi (v programovaní — ASM, pascal), bylo znesnadňováno studium ze strany učitelů netechnických předmětů (zvláště jazyků). A to do té míry, že v posledním roce studia školu „vzdal“ a s nepříliš optimistickým maturitním vysvědčením opustil.
To, že se na nižších školách vyučuje zbytečné kvantum látky, je věc známá. To, že některé vysoké školy nabírají spoustu studentů (snad aby měli vyšší dotace), a pak je různými způsoby „povyhazují“, již méně. Nastoupil jsem na školu, kde byl zaveden tzv. kreditový systém. To znamená, že student v podstatě nestuduje ročník za ročníkem, ale zkoušku za zkouškou a s příslušným počtem se pak dostane k té závěrečné. To jsem si ovšem měl jen myslet. Realita se ukázala být odlišná. Studujeme ročník za ročníkem, ale nemusíme mít každou zkoušku (teoreticky), zato máme jedinečnou výhodu, NESMÍME opakovat celý ročník, ale pouze minule neúspěšné kursy. Tak se stalo. Do druhého ročníku se nás dostalo příliš mnoho (na obor nastoupilo omylem 75 lidí místo 50, do druhého pak 50 místo cca. 25). Takže polovina musela odejít. Jak? Kvalita výuky klesla, požadavky na zkoušky vzrostly. Matematickou analýzu procvičovala dáma, která evidentně nikdy neučila (látce výborně rozuměla), kurs programování učil člověk, který v daném funkcionálním jazyce psal naposledy coby student, atd.
Můj názor do diskuse kolem nutné reformy školství, je následovný: Na vysokých školách zavést neřízený způsob studia, na způsob kreditového systému, student by si nevybral obor, ale diplom (stupeň vzdělání), kterého chce dosáhnout, škola by mu sdělila NUTNÉ zkoušky (podmínečné kursy pro zvolený diplom), a počet kreditů nutných k završení studia. Na konci by samozřejmě byla státní zkouška. Počet nutných kreditů by samožřejmě převyšoval počet kreditů z nutných kursů. To by pro studenta znamelo nutnost (snad i chuť), věnovat se i jiných odborným věcem. Délka studia by mohla být v podstatě neomezená. Studium by si řídíl sám student, a dle mého názoru, motivace ke studiu by vzrostla (vždyť student by si mohl vybrat doplňkový kurs podle svého přání a tak se nezávazně dostat ke znalostem, o které se není nucen dnes zajímat). Odbornost absolventů by neklesla, naopak, člověk by věděl daleko více i o ostatních oborech.
Kez by, to bych se do toho pak asi dokopal i ted :))