Už dlouho chci napsat text o věci, které mě docela trápí. Částečně to vychází z mých osobních zkušeností — tedy ne že bych nějak stár, ale skutečnosti těchto zkušeností jsem prožil ve věku dětském. Měl jsem tedy čas nad nimi popřemýšlet a díky jim mám na určité události ve společnosti často zcela jiný náhled, než mé okolí.
Co by 12 leté dítko základní školou povinné, jsem z několika kámoši udělal docela velký průser. Jednalo se o trestný čin, vyšetřovala to policie a celková škoda námi způsobená byla několik desítek tisíc korun (stalo se to na začátku devadesátých let, dnes by to byla částka patřičně vyšší). Nebudu zabíhat do podrobností, není to důležité. Důležité je, jak se k tomuto postavili lidé okolo. Škola. Policie (no ta asi jediná tak jak měla, prostě celou záležitost sepsala a věc odložila). Okolí.
Učitelé ve škole se chovali docela divně. Byli „šokovaní“. Tedy na oko a především před ostatními školáky, ve skutečnosti jim to bylo jedno. Spousta učitelů měla starost o obraz školy jako celku, jednalo se tehdy o její začlenění do školy jiné (což se nakonec nestalo). Jen jedna učitelka se pokusila celou věc skutečně řešit. Při zpětném pohledu se jí to sice moc nedařilo, ale snaha tu byla.
Zcela z tohoto procesu vypadlo rozmotání celého případu, nalezení důvodů, které k tomu vedli a nějaké poučení. Velmi dobře si pamatuji naše („viníků) zmatení. Neveděli jsme, co jsme udělali, jen jsme vědeli, že je to něco špatného. Nepřišel za námi ani psycholog, který by se to pokusil nějak uchopit a zkusil by z nás dostat, proč jsme to dělali. Důvodem bylo dobrodružství, zábava a především, neexistence nějaké jiné aktivity (resp jsme o žádné, pro nás přijatelné nevědeli).
Asi o tři roky později jsme se rovněž bavili po svém. Tentokrát to bylo na vězení. O tom jsme samozřejmně neveděli. Jen jsme se někam dostali. A pobývali tam. Nebránil nám ani zámek, ani výstražná tabulka. Za nějakou dobu se na to přišlo. Asi po roce, možná déle. Následoval opět rozhovor s policií, tentokrát však jiný, než u předchozího bodu. Nic se moc nezapisovalo, policisté jen byli docela zklamaní, že místo někoho, koho tam chtěli nalézt, jsme tam byli my. Využili toho po svém. Řekli nám, že pokud uvedeme (jako svědci), jména lidí, které jsme u toho objektu viděli, že se nám nic nestane. My jsme své splňili, policisté taky. Oni měli „důkazy“ na někoho, a my čistý štít.
Asi o 14 dnů později byla na TV NOVA reportáž, kterou uváděl Zbyněk Merunka slovy „Otřesný případ dětské kriminality se stal v Olomouci!“. V obsahu reportáže zazněla věta: „Po pravidelné měsíční kontrole objektu se zjistilo…“. Dále tam zazněla jméná lidí, které jsme nám policie nadiktovala. Připomínám, že jen my jsme tak chodili asi rok. Zbývá jen dodat, že člověk, který měl na starosti „pravidelné měsíční kontroly“ přišel o své místo … dostal lepší, ale hlavně jinde.
Proč to vlastně píšu? První případ se mi připomněl s kausami týkajících se dětských vrahů. Vzpomněl jsem si na to proto, že tehdy měla být šokována celá republika (pochopitelně stejně theatrálně, jako tehdy u nás na škole). A jediné, co se řešilo byla otázka zveřejnění či skrytí identit pachatelů. Opět se nikdo nezajímal po prapůvodních důvodech, stejně jako tehdy u nás. Stejně to nikdo neřešil.
Souvisí to teda nějak s těmi imigranty? Ano souvisí. Je to o uchopení celého problému. Někdo vidí (nebo chce vidět) jen nějaký poslední impuls, mediálně a politicky propagovaný a tomu stačí. Jenže každý problém je hlubší. A problémy se (nejlépe) řeší tak, že se nejprve pochopí jejich příčina, nikoliv tak, že se neustále hasí důsledky (způsoby, které přinesou problémy další nebo zhorší ty stávající). Důvod, proč je tu ten text nad čarou je jediný. Znám tyto případy dokonale, vím tedy, jaké byly příčiny a následky a proto vím, jak moc špatné bylo jejich „řešení“ ze strany okolí. Nejsou to pochopitelně jedniné případy, to by bylo trochu málo. Je toho víc. Mnohem víc. A prakticky každý případ byl rešen nevhodně, nebo vůbec a to jen z důvodu nepátrání pro původní příčině.