Jak stárnete?

Trochu osobní otázka, co říkáte? K tomuto tématu mě přivedl jednak můj o něco mladší kamarád, který si mě neustále dobírá k vůli věku (však počkej, až umřu, tak tě budu chodit strašit :-D), a také tento graf (z tohoto blogu):

Nevím, do jaké míry to bylo myšleno jako vtip (možná jsem to prostě jen nepochopil, navíc průsečík je nebezpečně blízko číslu 42, takže to může znamenat lecos), v každém případě mě donutil se nad tím zamyslet. Protože to dokonale přesně sedí s tím, jak to vidím já. Jen pro pořádek, já se vidím v té modré čáře. :-D

Letos je mi 35 let. Na rozdíl od „normálních“  lidí nepovažuji třicítku za žádný milník. Vůbec nevím, kde tenhle nesmysl vznikl. Krizí (jestli se to tak dá vůbec nazvat) přechodu mezi mládím a dospělostí, kam asi někteří staví právě hranici 30 let, jsem si prošel v 25. Ale nebyla to krize a navíc to vyvstalo z toho, že jsme s babičkou oslavili společnou stovku. Máme narozeniny pár dnů od sebe a 50 let k tomu. Vzal jsem to tehdy jako příležitost a napsal jsem (tehdy ještě na ABCLinuxu) nějaké ohlednutí.

K tomu grafu. Svou největší životní krizí, která snadno mohla být i tou úplně poslední, jsem si prošel na střední škole. Tedy ještě ve věku -náct. Mohla mi vzít úplně vše, ale současně mi dala strašně moc. Vlastně to byla hranice mezi dětstvím a dospělostí.

Jinak, já tohle fakt nemám rád. Vývoj lidského jedince má pochopitelně různé fáze dané vývojem lidského těla a vědomí, je jasné, že mladý člověk nemůže mít 50 let zkušeností, na druhou stranu nevidím žádné ostré hrany mezi jedním a druhým obdobím života. Je pouze na každém z nás, jak si definuje „být dítětem“ a jestli mu to vydrží až do devadesáti nebo s tím sekne někdy dřív.

Modrá čára má nejnižší hodnoty life satisfaction někde kolem dvacátého roku a potom už to jen roste. A já to zatím vidím přesně tak. Tělo funguje, všechny funkce, co od něj očekávám zatím fungují podle očekávání ;-) a u svých o 20 a 30 let starších známých vidím, že v tomto stavu může fungovat ještě hodně dlouho.

Jistě, nikdo nevíme dne ani hodiny, zítra na mě může spadnout letadlo, může se projevit extrémně zhoubný typ rakoviny nebo se můžu nakazit nějakou příšernou nemocí, nebo se projeví nějaká genetická porucha. U mě je asi mnohem pravděpodobnější, že do deseti let chcípnu na infarkt.

Mozek taky funguje. Nebo si to alespoň myslí, že funguje :-). Na základně informací od vnitřního pozorovatele se mění způsob funkce mozku. Už to není zaměřené na každou novinku, ale spíše omezený okruh témat do větší hloubky. Ale to je celkem jedno, mozek funguje, je zvídavý a baví ho stále objevovat něco nového a získávat další znalosti o již objeveném. Takže si užívám (ano, opravdu užívám), přednášky z různých vědních oborů. Aktuálně začal kurs Teoretické mechaniky (což je takové trochu opáčko, ale Kulhánek to dokáže okořenit svými hláškami a příběhy, takže i po této stránce to má smysl). Je tam i OTR a kvantovka (oba skvělé kursy), tedy pokud někdo má zájem nabootovat do moderní fyziky, je zde příležitost.

Btw tohle téma mám taky v bufferu už nějaký ten pátek. Sám děti z pochopitelných důvodů nemám, ale moji kamarádi a známí mají a řeší, jakou školu, jaký styl výuky a jaké znalosti by byly pro jejich děti nejlepší.

A slýchávám otřesné zkušenosti o tom, jak blbě se dnes učí. Mým koníčkem je fyzika, do určité míry (nutné pro fyziku) i matematika, vnímám, jak jsem se to učil já, jak mě to bylo předáváno a zpětně vnímám i všechny chyby, které se během tohoto procesu staly. Jednou větou by se to dalo shrnout do: škola učí slepé uličky. Ale to je na jiný článek.

Zájmů je hrozně moc. Je hromada knih, které nestihnu přečíst. Je hromada oborů, kam se nepodívám. Je hromada technik, které se nenaučím. A toto mi dává svobodu si vybírat. Ano, považuji to za svobodu. Znám lidi, kteří to mají naopak. Mají málo zájmů a když jim nějaká akce „vybouchne“, tak neví co s volným časem. Zažil jsem jednu trapnou rodinou oslavu (také je nesnášíte?), kdy můj otec (který je fakt můj otec, protože vypadáme skoro stejně a máme, bohužel, i stejné některé povahové rysy) oznámil, že nepojede někam, protože něco nevyšlo. No a jedna členka rodiny na to zareagovala stylem: „to je blbý, to se teď budeš nudit“. Škoda, že nemůžete vidět výraz mého otce v takových chvílích. Jako jak nudit? Co to je za slovo? Když má někdo desítky koníčků, nebo koníčků zahrnující nesčetně možností, tak se prostě nenudí. Tím, že vybouchla jedna akce, je to příležitost se věnovat něčemu jinému. Až já umřu za těch 10 let na infarkt, tak po mě zbude TODO list s několika stovkami položek.

Každá jedna zodpovězená otázka vygeneruje x dalších nezodpovězených otázek. Tedy, čím víc víte, tím víc nevíte (v poměru znalostí vůči neznalostem – neznalost je věc, o které víte, že existuje a víte že o tom nic nevíte). Jestli je něco, s čím jsem se musel v dospělém věku vyrovnat, tak je to právě tohle. Zvyknout si na to, že věcí, které nevím, bude neustále přibývat.

V tomto to mají hloupější lidé jednodušší. Tam se klidně může stát, že vědí úplně všechno.

Takže tak no. Dneska je to takové bez ladu a skladu, měl jsem náladu něco napsat (a taky jsem chtěl okamžitě porušit to rozdělení na 3 typu článků, protože tento zápisek není ani jeden z uvedených typů). Ráno v posteli jsem si přečetl pár článků z tohodle blogu (doporučuji – ne že bych se vším souhlasil, ale i to je důležité, vnímat i ty informace a názory, se kterými nesouhlasíte), tak jsem dostal chuť opět něco ublognout. :-)