V časech, kdy měla církev značnou moc, sloužil k udržování chodu „normální“ společnosti Bůh — jako nástroj „vlastní“ supervize. Mladému člověku bylo vtloukáno do mozku „normální“ chování dříve než se stačil vůbec na novém světě rozkoukat…
V případě, že se později nějakým způsobem provinil proti pravidlům, následoval trest. Nejčastěji to byl trest nejvyšší (ať již formou přímou, nebo člověk zemřel žízní v žaláři). V případě prohřešku menšího si člověk několikrát zopakoval „nedotknutelná“ pravidla. Ale jako nástroj represe sloužil právě Bůh, který sleduje každý lidský krok a na konci životní cesty rozhodne o dalším osudu duše (viz. Nebe, Peklo, …). Takže člověk pod vlivem neustálého „sledování“ nakonec ta pravidla dodržoval (nebo se zbláznil — jaký je v tom rozdíl?).
Základem všeho byl strach — z trestu, Pekla. Dnes to není jiné. „Boha v nás“ nahradily kamery nad námi (až půjdete třeba do kina, zkuste počítat, prsty vám stačit nebudou…). Pravidla už neurčuje církev, ale…, kdo vlastně? Každopádně je většinou dodržujeme, aniž vlastně tak úplně víme proč. Strach jako nástroj moci doznal pozoruhodných změn. Společnost je svými vládci přesvědčována o špatnosti odlišných skupin obyvatel nebo jednotlivců (nejedná se o rasovou odlišnost, častěji spíše o odlišnost vzhledu, jednání, tradic, …). Tedy člověk se dopředu obává člověka, kterého nikdy neviděl a s kým se nesetkal. Konkrétně: málokdo by si vybral občana Ukrajiny za svého souseda, naopak Rakušan by měl „šance“ daleko větší. Ale jak říkám, národnostní rozdíl není jediný způsob vyvolání strachu z jiného jedince. U lidí byl umě vyvolán strach z demonstrantů. Byl uměle vytvořen demonstrant jako bezduchý nemyslící ničící tvor a tato představa byla násilně (bez povšimnutí) vroubována do mozku lidí. A tak explicitně byly očekávány nepokoje v ulicích (tak jak to „přece“ bylo u MMF). Strach byl silný a tato metoda — bohužel — uspěšná…
V úvodu se zmiňuji o Bohu. Nemám na mysli abstraktní postavu, tak jak ji vnímáme každý po svém a pod různými jmény. Myslím jím jen nástroj některých lidí ovládat jiné, jak tomu bylo a je. Víra jedince v cokoliv nebo kohokoliv je životně důležitá. Každý má právo věřit a neexistuje správný nebo špatný Bůh. Nesuďme jiné podle sebe, ani podle jich samotných. A udržme si vlastní názor a víru a naslouchejme pozorně jiným — možná pochopíme sami sebe.